SVATÝ TOMÁŠ A PRINCŮV OSTROV

4. 9. - 24. 9. 2003

Eva Pellarová, Jan Pavlík

 

Na září roku 2003 jsme plánovali cestu se zájezdem na Saharu. Z té však sešlo kvůli neochotě arabských vyjednavačů – tak nějak jsme to pochopili my. Nezbyla nám teda jiná možnost, než abychom si udělali cestu sami. Měli jsme zhruba měsíc na to, abychom ji aspoň trochu naplánovali. Za cíl jsme si dali Afriku a po zvážení několika variant se naše požadavky postupně zvýšily na to, aby to byla aspoň trochu bezpečná země s dobrou dostupností a finančně únosnou možností vnitrostátní dopravy a pochopitelně i to, aby země byla něčím zajímavá.
Tyto podmínky mnoho Afrických států nesplňuje. Jedním z mála, které požadavkům vyhovují, je, což už teď víme z vlastní zkušenosti, Svatý Tomáš a Princův ostrov. Jedná se o nejmenší africký stát (asi 1000 km x km) sestávající ze dvou sopečných ostrovů (Svatý Tomáš, Princův ostrov) v Guinejském zálivu vzdálených od sebe asi 120 km a několika malých ostrůvků v jejich sousedství. Jeden z nich, Ilheu das Rolas, leží přímo na rovníku a místní podnebí této poloze odpovídá. Střídají se zde dvě roční období: období dešťů od půlky září asi tak do začátku června s malou přestávkou v období kolem Vánoc zvaném gravannida; období sucha zvané gravanna od června do půlky září. Ostrov Svatého Tomáše má rozměry zhruba 30 x 50 km x km, v jeho nitru se nachází ústřední pohoří dosahující výšek přes 2000 m (Pico de Sao Tome, 2024 m n.m.) tvořené vyvřelinami a pokryté tropickým deštným pralesem. Princův ostorv je menší, asi 30 x 20 km x km, ústřední pohoří nepřesahuje 1000 m, tropický deštný prales ho pokrývá též. Ostrovy byly objeveny portugalskými mořeplavci někdy v 16. století, od té doby sloužily jako cílová stanice pro otroky z Angoly, kteří zde makali na kakaových plantážích, nebo jen jako překladiště pro jejich další cestu do Brazílie. Otrokářství bylo zrušeno v 30. letech minulýho století, nezávislost na Portugalsku si Svatí Tomášové (kterých je asi 130 000) vydobyli ani ne před 30 lety.
Vyjeli jsme 3. 9. z Brna do Prahy, odkud jsme 4. 9. odletěli přes Frankfurt do Lisabonu. Letenky rezervovat až do hlavního města Sao Tome se nám podařilo jen odděleně od těch z Prahy, takže jsme měli dvě na sobě nezávislý. V Lisabonu jsme měli asi 8 hodin času, který jsme částečně strávili neúspěšným hledáním Eviny moskytiéry upadené z báglu při přepravě přes Frankfurt a částečně nákupem místních potravin v sídlištním obchůdku u letiště. Cesta do Afriky začala těsně před půlnocí 4. 9., kdy jsme nasedli do letadla portugalské společnosti Air Luxor, takže jsme přes severní část Afriky letěli po tmě. Probudili jsme se, až když už bylo vidět světla cílového města Sao Tome. Už při pohledu z přistávajícího letadla mě uchvátila věc, se kterou se člověk setká ve všech cestopisech (nejen) o Africe – černoši s nákladem na hlavě. Teď už jsme opravdu byli v Africe. Ještě jsme na letišti vyřídili nezbytnosti – vyplnění vstupního formuláře, koupení víz za 50 $ na osobu (u nás není jejich velvyslanectví, proto stačí koupit vízum až na místě na letišti), předložení zdravotního průkazu (očkování proti žluté zimnici, antimalarika) a vyrazili pěšky s báglama na zádech prozkoumávat ostrov, především jeho hlavní město Sao Tomé.
Cestou do centra (asi 4 km) jsme se seznámili s kokosama a jejich dobýváním, vyzkoušeli portugalštinu (ne že by ji někdo z nás uměl) a zjistili jsme, že jsme pravděpodobně jediní (a asi i první) turisti na ostrově, nesoucí si všechen náklad na zádech. To pro ně, kteří nosí vše na hlavách, bylo něco naprosto nevídanýho. V hlavním městě jsme se ale nestačili divit my. Cestou jsme se cíleně seznámili s jedním černochem (běloch tam byla vyjímka asi jako bílá vrána), aby nás dovedl do směnárny. Ta se nácházela na tržišti, takže jsme chtě nechtě museli natěžko přes trh – a to byl nářez. Jak jsme vstoupili dovnitř zastřešené části, desítky až stovky černochů hemžících se v rytmu každodenního života na trhu upjali svou pozornost na nás. Důvodů bylo několik: běloši s nákladadem na zádech, kteří jim nerozumí - to bylo něco, s čím se ještě nesetkali. Jediní běloši, kteří se tam čas od času vyskytnou (někteří z nich tam snad i trvale žijí a pracují v pobočkách evropských společností) jsou totiž Portugalci. Pokud se dá mluvit o turistickým ruchu, tak po Portugalcích se tam vyskytuje asi nejvíc Amíků, Anglánů, Talošů a Skopčáků, ale to je takový minimum, že o tom snad nemá smysl mluvit. Sice tam v rámci rozvoje turistickýho ruchu (kterej je tam vyloženě teprv ve stavu zrodu) vzniklo pár hotelů s patřičně pokrokovýma cenama, ale to je téměř vše, čím se jejich občasná přítomnost projevuje. I když je pravda, že je tam i pár celkem fungujících organizací zaměřujích se na výlety do pralesů, plavby okolo ostrova nebo na lety na Princův ostrov. Vše je ale dost drahý na to, aby si to šetřílek našeho typu dovolil.
Ale zpět k tržišti. Kromě toho, že jsme se představili v celé parádě místím přímo v tržnici, měli jsme možnost hned vyzkoušet nákup místního četného ovoce. Takže poté, co jsme se odtamtud vymotali s báglama a zamířili k pobřeží, abychom shodili náklad a vydechli, obklíčila nás tlupa dotěrných černochů, otravných až na kost, mezi kterýma se vyskytl jeden, co uměl anglicky, a tak s ním Honza prošel trh a nechal si vysvětlit, co k čemu je a jak se to jmenuje. Ovoce a zeleniny (u něčeho bylo těžký to zařadit) tam bylo opravdu spousta. Asi 8 druhů banánů, ananas, melouny, papája, marakůža, žaka, pomeranče, kokosy (jak zelený na šťávu, tak hnědý na hmotu), karamboly, sapsap, mango, kažamanga, fruta, batáty, maniok, cibule, fazole a spousta plodin, u kterých jsme za tu dobu nezjistili název nebo je vůbec nestačili zaznamenat.
Určitě stojí za to vyzkoušet některý z těchto tropických plodů, jejich chuť je totiž naprosto nepopsatelná. Kromě ovoce a zeleniny se však na tržišti prodává taky maso, buď ještě čerstvý sotva mrtvý (takhle jsme tam viděli všelijaký mořský potvory jako škeble, chobotnice, ryby nebo přímo na ulici žraloka kladivouna) nebo už hodně dlouho mrtvý a nasolený a nebo už zase skoro živý a brutálně smrdutý. Kromě toho se tam prodává nemořský maso jako zemní plži (svatotomášští šneci), kuřata, opice (žije tam v horách makak, taky jsem si to tam dal - chutná to, jak jinak, podobně jak lidský maso) a snad i vepřový a kozí maso, podle toho, co se tam volně pohybuje po ulicích. A možná i psí. Trh ale slouží současně jako prodejna elektroniky, hadrárna, směnárna a občerstvovna (není problém si tam přímo koupit místní vymoženost jako šneky s banánama, kokosový placky a podobně). V jeho přímým sousedství se nachází něco jako autobusový nádraží - místo, odkud autobusy ve skoropravidelných intervalech odjíždějí (když má plno, tak jede), takže tam je patřičně živo a tomu odpovídá i čistota ulic. Každý ráno to tam projede traktor s vlekem, kterej nabírá všechen ten bordel, co tam lidi během předchozího dne stačili vytvořit. Aspoň, že to tam funguje, odpadkový koše tam totiž nejsou, tržnice má kanalizaci vedenou jako povrchovou stoku a když není přímo od obchůdku svod do stoky, jako místo pro odpad všeho druhu (tj. i pro ten střevní) slouží například místo vedle stánku. Samozřejmě jenom pokud není stánek blízko městské pláže, tam totiž všechny problémy řeší příliv a odliv. Proto není radno se jen tak po pláži v blízkosti centra procházet.
Město má však i svou civilizovanější část – v okolí prezidentskýho paláce, kterej sám o sobě se snaží ze všech sil vypadat, že s tím zmatkem na tržišti nemá co do činění (příkladem je vojenská stráž zakazující objekt fotit), se nachází asi největší kostel v zemi, telefonní ústředna a pošta, kousek dál i superhotel Miramar, přístav (ten zas až tak moc civilizovanej není – pozvolna se v něm rozkládá několik hodně starých vraků lodí) a hlavně pevnost. Ta byla vybudovaná k obraně zátoky hlavního města a v současné době slouží jako národní a taky jediný muzeum. Kromě zajímavých předmětů připomínajících historii státu od dob kolonizace přes otrokářství po osamostatnění a současnost tam člověk může vidět zemědělské, hudební a jiné nástroje, něco z umění a podobně. Z horního ochozu je pěkný výhled na město a okolní moře. Místní měnou je 1 Dobra, 10 000 Dobrých = 1 Euro (směnitelné stejně jako Dolar). Ve městě je pár míst s přístupem k Internetu, kterej využívají téměř výhradně běloši (asi tak 1000 D/min). Úroveň místního zdravotnictví asi příliš vysoká není, protože sem musí dojíždět studenti medicíny z Portugalska dělat osvětu o hygieně (je tu dost rozšířená malárie). Hlavní nemocnice ale vypadala, že funguje na na místní poměry v celku přijatelné úrovni – v průběhu cesty Honzu něco píchlo (nejspíš tropický turbohovado, který jedním sosnutím prokousne kůži do krve) a noha mu opuchla tak, že bylo nutný nemocnici navštívit. Lámanou angličtinou mluvící černošskej doktor se mu na to podíval, nechal mu píchnout injekci a pak to ještě trochu rozvrtal a nasadil antibiotika, který nebyl až takovej problém koupit v místní lékárně. Zajímavý bylo, že ho vůbec nezajímalo pojištění nebo ňáký placení – prostě lidová nemocnice.
Po seznámení se zemí, jejím hlavním městem a jeho obyvatelstvem jsme se vypravili odpočinout si k moři. Vzhledem k naší neznalosti jsme si vybrali místo zvané Praia Cruz. V domnění, že jde o pláž, jsme vyrazili z města na sever, stopem a pěšky do vesničky z dřevěných chýší, kde asi ještě moc bělochů neviděli. Jak jsme později zjistili, Praia Cruz se jmenovala přímo ta vesnice a pláž podél ní fungovala stejně jako u všech obcí jako skládka, záchod, stoka, výběh pro prasata a hřiště pro děti. Takže ke koupání to příliš nevyzývalo. Popošli jsme tedy s cílem dojít za ves a vykoupat se, ovšem byl dost problém zbavit se dotěrných dětí. Podařilo se nám to po asi půl kilometru, kde už území jejich vesnice končilo. Ke koupání teda nakonec došlo, i když pobřeží bylo tvořeno ostrýma čedičema posetýma spoustou mořských ježků, že i v teniskách měl člověk problém, kam šlápnout, když lezl do vody, a hlavně, když pak lezl zpátky. Voda ale byla velmi příjemná. Přenocovali jsme ve stanu na pláži opodál.
Ráno se asi na dvě hodiny pěkně roztrhala celodenní oblačnost, při které bylo pěkně vidět centrální pohoří. Tento jev se pak pravidelně opakoval každej den, takže se dalo na základě toho plánovat focení. Jinak bylo furt pod mrakem, díky čemuž se dalo pod rovníkovým sluncem vydržet. Byli jsme tam totiž právě v době v okolí podzimní rovnodennosti, kdy bylo slunce v poledne v nadhlavníku. Po severním pobřeží jsme pokračovali pěšky k pláži Praia de Juventud nádherně poseté kokosovýma palmama, kde jsme strávili část dne sbíráním, dobýváním, pitím a jezením kokosů.
Pak jsme se přemístili do vesničky Micoló, kde jsme nabrali vodu a po domluvě s místníma se nechali převézt lodí na ostrůvek Ilheu das Cabras. Dřevěným člunem s motorovým pohonem jsme se spolu s dvouma černochama dovezli až na pustý ostrov, kde jediný lidský zásah byl v podobě majáku, schodiště k němu a pokusu o stavbu zděnýho domu. Z majáku, i když byl ve vojenským prostoru, byl nádhernej rozhled na severovýchodní pobřeží ostrova Svatýho Tomáše včetně hlavního města a hor ve vnitrozemí. Moře tam bylo úplně nádherně modrý a tak jsme toho využili k vykoupání.
Po návratu do Micoló jsme se rozloučili s černochem, kterej nás doprovázel už od kokosů na pláži mládeže (Praia de Juventud) a vylezli si na čedičovou hůrku San Francisco, odkud byl úžasnej výhled na severní část ostrova pokrytou savanovitou oblastí s převládajícím porostem kokosových palem. Přespalo se na ní výborně, mimo jiné i díky rovné podlaze na zápraží domku, který tak trochu připomínal kostel bez věže. Další ráno, v neděli, se však probuzení černochama jdoucíma na mši nekonalo, takže co to bylo, nevíme. Potvrdila se ale zkušenost z předchozího dne a obloha byla krásně čistá a tak jsme měli poprvé možnost prohlídnout si celej ostrov z jednoho místa. Atmosféru dokreslovali všudypřítomní sokoli kroužící nám někdy až podezřele nízko nad hlavama. Než jsme opustili toto úžasný místo, Eva ještě skočila pro vodu do vesničky a nestačila se divit, když jedna paní ji vzala k ní do chýše, kde z ledničky (!!!) vytáhla zmraženou jedenapůllitrovku s vodou. Pak jsme slezli na silnici, stopli první auto, co jelo, a jeli. Vezli jsme se v autě velvyslance z Kamerunu a konzulkama z Nigérie a Guiney Bissau.
Naší další zastávkou bylo turisticky profláklý místo Lagoa Azul (azurová zátoka), který se nachází na severozápadním ohbí ostrova. Barva vody však nebylo to první, co nás zde překvapilo. Nejprve jsme se totiž museli projít hájem z baobabů, což bylo naprosto úžasný. Nejen, že jsou to obrovský stromy s tlustým kmenem a křivýma větvama, ale i jejich plody jsou velmi zajímavý - zelený až hnědý asi půlmetrový šišky visících na dlouhých stopkách - jak vánoční stromeček. Samotná zátoka ale stála taky za to. Protože se ostrov nachází v Guinejským zálivu, kterej je doširoka otevřenej Atlantiku, mořskej příboj je tu, zvlášť na západním pobřeží, celkem silnej, takže tato zátoka je jedno z mála míst, kde se dá v klidu vlízt do vody, koupat se a třeba šnorchlovat a pozorovat nádherný korálový útesy. Asi taky proto to bylo v podstatě jediný místo mimo hlavní město, kde jsme potkali bělochy. Ovšem nutno dodat, že jsme zde čekali aspoň malou známku využití turistickýho ruchu - stánek s pitím, ovocem nebo tak něco. Nic takovýho se nekonalo.
Na západním pobřeží jsme strávili pár dalších dní, převážně flákáním se u moře. Jedním z takových míst byla pláž u vesničky Diogo Vaz, nedaleko Nevese, jedinýho městečka (nebo největší vesnice) na západním pobřeží. Už přístup k pobřeží dával znát, že v tomto případě určitě nejde o komerční turistickou atrakci. A bylo to tak. Poté, co jsme slezli přenížení asi 80 m stezkou v kokosovým lese včetně asi 4 m vysokýho skalního stupně (vše na těžko) jsme se konečně dostali na pláž. Ale ta byla! Asi 50 m dlouhá a 5 m široká šedá oblázková pláž, za níž hned asi následoval 5 m širokej pás kokosových palem a divokýho porostu a hned za ním asi 20 m vysoká skála, ze které tekla v podobě minivodopádu sladká voda na omytí. A k tomu všude volně se válející kokosy - většinou zralý tak akorát. Protože celá pláž byla trochu skryta v zátoce, moře nebylo úplně divoký a vstup z pláže nebyl příliš náročnej. A tak jsme zde znovu pozorovali podvodní život ryb a korálů a nadvodní život krabů. Ve chvíli, kdy už jsme měli kokosů a koupání dost, tj. někdy večer, jsme se sbalili a vrátili do vsi, kde jsme se po doporučení místních hochů utábořili na ploše fotbalovýho hřiště. Fotbal se tam musel hrát zajímavě, protože přes hřiště vedla asi ve třetině šikmo vodvodní trubka asi 5 cm nad povrchem ... Seznámili jsme se s místníma lidima, uvařili si s jejich pomocí večeři a ráno se podívali na způsob krmení místní drůbeže - kokosem.
Poslední místo na západním pobřeží, který jsme navštívili, byla vesnice Santa Catarina. Přestože se jedná téměř o poslední místo na západním pobřeží, kam se dá dojet autem, podařilo se nám tam to, co bylo v Nevesi nemožný: v Santa Catarině měli fungující telefon, a tak jsme se zavolali do hlavního města kvůli ztracené moskytiéře. Navíc zde měli, jako skoro všude, bandu neodbytných děcek, který díky Evině pohostinnosti přilezli až k báglům. Eva jim dokonce ukázala zrcátko ... no to bylo něco, asi to viděli poprvé. Aby přestali otravovat, jsme jim dali českou barevnou přílohu novin roztrhanou na jednotlivý listy. Motal se tam i jeden starší, kterýho jsme pověřili, aby jim to rozdělil. Buď to nepochopil, nebo tím byl unešenej jak ty děcka a všechno si to nechal. S tím jsme tak trochu nepočítali ... Doplnili jsme trochu zásoby (většinou hlavně vodu, něco málo z pečiva a občas i žlutý banány k přímýmu jezení) a vyrazili k pobřeží ještě udělat pár snímků podmořskýho světa. Zde bylo moře ale úplně otevřený, takže jsme si mohli nechat zajít chuť, byli jsme rádi, že jsme viděli sami sebe v prachem zakaleným moři. Pobřeží ale za vidění určitě stálo: v této oblasti je ústřední pohoří ostrova nejpříkřejší a hory se zvedají hned nad mořem do výšky, odkud spadá dolů voda četných potoků v podobě vodopádů odhalujících podkladový čediče jinde porostlý zeleným čímkoliv. Ano, zde už byla různorodost porostu taková, že se to jinak nazvat nedá. A to jsme se teprve chystali do pralesa. K tomu bylo ale potřeba přemístit se přes hlavní město do oblasti Monte Café.
Monte Café je město a oblast kávových plantáží ve výšce asi 700 m, kde se dá začít pěší výstup do nejvyšších částí ostrova. Tak jsme to udělali my a vzali jsme si za tímto účelem průvodce - asi 15letýho místního kluka za 30 Eur pro oba (místní cestovka to nabízela i s výstupem na nejvyšší horu za asi 150 Eur na osobu). Vystoupali jsme do místa zvaného Bom Successo, kde se nachází botanická zahrada a správa národního parku Obo, který chrání nejvyšší část pohoří. Pak ale přišel déšť a bylo zle. Vozová cesta se náhle změnila v pěšinu, která se začala měnit v bahnitý potok. Po pár hodinách jsme chůze jsme toho sice už měli celkem dost, ale blížili jsme se do pralesa. Opravdovýho tropickýho deštnýho pralesa. Cesta šla ale pořád do vrchu a nebylo moc příležitostí, kde si odpočinout. Pořád vytrvale lilo. Za cíl jsme si dali starý, pralesem zarostlý sopečný kráter Lagoa Amélia. Když se nám situace jevila dost beznadějně, byla tma, přes cestu byly každou chvíli popadaný klády, který se musely obcházet naprosto neprostupným a velmi kluzkým terénem, s vyhlídkou noci v úplným mokru se před náma objevila spása v podobě turistickýho přístřešku na hraně kráteru. Neváhali jsme a zbytek dne a noc strávili pod ním.
Další den nás počasí nezklamalo a jako obvykle se ráno pěkně vyjasnilo. Po vyčerpání z předchozího dne a s vidinou dalšího mokrýho výstupu těžko prostupným pralesem jsme se rozhodli upustit z původního plánu zdolat nejvyšší vrchol (Pico de Sao Tome, 2024 m) a udělali jsme pouze výstup na vrcholek ve výšce asi 1500 m na hraně kráteru, odkud byl nádherný výhled na okolní hory porostlé pralesem. Občas z mlh vykouklo i Pico, takže jsme byli spokojeni. Kromě toho jsme zde poprvé viděli bambusy a stromové kapradiny. Pro lepší seznámení s pralesem bylo ale potřeba sejít z cesty. A tak jsme udělali okruh po hraně kráteru - to se nám zdařilo jen díky mačetě, kterou jsme celou cestu museli prosekat, ale určitě to stálo za to. Jakmile jsme se vrátili k přístřešku, udělali jsme ještě výpravu na dno kráteru. Dole se kdysi nacházelo jezero, dnes je to jen bažina zarostlá trávou. Cesta dolů byla však zajímavá hlavně množstvím červenolistých rostlin a stromových (až 6 m vysokých) begonií.
Jakmile jsme se nabažili kráteru, vydali jsme se na cestu dál, i když už ne do vrchu, ale směrem dolů do turisticky propagovaného místa Bombaím. Cesta byla však náročná. Jednak tím, že pěšina byla opravdu dost úzká a naprosto nepřízpůsobená pohybu bělochů s báglama, takže při cestě po úbočí kopce bylo někdy těžký se na ní udržet, dvak tím, že jsme neměli průvodce či vhodnou mapu, podle které by se dalo bez problémů jít, třik tím, že začalo lejt a čtyřik tím, že po chvíli začala cesta klesat dost brutálním spádem. Navíc, když jsme slezli do údolí, setmělo se, že pomalu nebylo vidět na cestu. Jediní lidi, který jsme ten den potkali, byli dva černoši, kteří se vydávali se smečkou psů na lov (asi opic) do hor. Když už byla úplná tma a prales nevypadal, že by měl končit, vybrali jsme jediný místo, kam se vešel stan. Nejdřív bylo potřeba trochu prohlídnout stromy, jestli se některej z nich na nás náhodou v noci nechystá zřítit (to mají stromy v pralese v oblibě - cestou bylo několik takových, který se s rachotem někde nedaleko nás svalily na zem). Pak jsme rozbalili stan a přišel takovej slejvák, jakej jsme doposud naštěstí na naší cestě nezažili.
Noc jsme ale prožili poměrně v suchu. Až ráno jsme zjistili, že máme mokrý spacáky. To už ale zase svítilo sluníčko a tak jsme vyrazili dál. Evě se už nechtělo do promočených bot a tak šla odvážně v sandálech. O tom, že tam žijou kobry, jsme sice četli, ale moc jsme tomu nevěřili. A tak jsme celkem v pohodě pokračovali údolím pralesem až k místu, který trochu připomínalo banánovníkovou plantáž. Bohužel to všechno byly banány na vaření, který na rostlinách nedozrají do žluta tak, aby se daly jíst. Najednou se však mezi porostem objevila zřícenina domu. Využili jsme toho k odpočinku a nalehko ji prozkoumali i s okolím. Šlo asi o ňákou zemědělskou usedlost, protože kromě banánovníků tu bylo i velký množství lilkových rostlin, který v podstatě výraznou část stavby úplně zahalily. Přičinila se tu i divoká bazalka. Ovšem nejen ta. Když Honza obešel stavbu, objevil úžasnou věc: s domem byl spojen nadzemní přechod přes (v těchto místech vozovou) cestu, který dělal cestě něco jako bránu, snad vstupní bránu do pralesa. Ovšem o tom, co to bylo, se dá jen dohadovat, teď to bylo vše naprosto zarostlý do bambusů a jiných porostů. Když se Honza snažil touto nadzemní cestou přejít, dostal se ztěží do horní části, dál se mu nepodařilo bambusem prosekat. Eva mezitím z bambusu vyráběla všelijaký rukodělný výrobky jako slámky a vázy. Odtud však už cesta vedla poměrně schůdným terénem a tak jsme po pár hodinách dorazili na kakaový plantáže u Bombaímu.
To, že Bombaím není vesnice, ale jenom asi dva baráky, zbytek z kravína, ve kterým v šílených podmínkách žijí lidi a jedna opravdu turistická ubytovna, jsme nevěděli. Ale hlavně jsme netušili, že ač je to na mapách zakreslený jako vhodný místo pro ukončení výpravy do hor, nejede tam autobus, protože tam vůbec nevede silnice. Ovšem vodopády v jeho blízkosti byly velmi pěkný - s černým varhanovitým čedičovým podkladem a zeleným porostem okolo byl na ně oku ladící pohled, zvlášť při koupeli v jezírkách pod nima. (Pro člověka z Evropy, kterej zná vodopády pouze z chladných vysokých hor, byl naprostej nezvyk, že voda byla teplá.) Ubytovat jsme se nepotřebovali a spíš jsme hleděli postoupit ještě někam směrem k vesnici Claudino Faro, kam už vede silnice. S pocitem, že už nejsme daleko od cíle jsme se uložili k spánku ve stanu pod bambusama na pěkným místě u potůčku. Netušili jsme, že ten nejhorší úsek nás teprve čeká ...
Další den ráno se totiž porušilo pravidlo předchozího týdne. Oblačnost se neroztrhala a místo toho začalo pršet. Toho dne, 16. září, začalo období dešťů. Nezbývalo nám ale než pokračovat dál a tak jsme ve chvíli nejmenší intenzity sbalili stan, přes sebe hodili nepromokavý plastový plachty a šli v dešti plantáží kakaovníků rozbahněnou pěšinou. Najednou jsme došli na místo, kde pracovalo několik lidí a kde se cesta opovážlivě začala stáčet z kopce dolů. Pod náma se otvíral pohled do hlubokýho údolí, který bylo nutno překonat. Ujal se nás jeden ze zemědělců na plantáži a šel s náma, aby nám ukázal cestu. Ta chvílema vedla přímo dolů naprosto neschůdným terénem mezi kakaovníky, domovem vnitrozemských krabů v kakaovým listí, až na rádoby vozovou cestu. Ta nám však moc klidu nepřinesla. Nejen, že se na ní na rozdíl od svahu drželo bahno i voda, ale v jednom místě zde byl přes cestu povalenej jeden z obrovských kmenů typických pro tropický pralesy. Místní lidi pod ním vyhrabali chodbu, ryzí plazivku, kudy tuto překážku podlízali. Evě se to dokonce podařilo i s báglem. Honza tak úspěšnej nebyl, ovšem navzdory kluzkosti a slizkosti hnijící kůry se mu podařilo kmen o průměru asi 3m přelízt. Tím však dobrodružství nekončilo.
Cesta vedla dál dolů a voda ji postupně začínale přeměňovat v potok. K němu se přidal přítok v podobě vodopádu, kterýmu jsme v tu chvíli nedokázali věnovat patřičnou pozornost. Ovšem nešlo nechat bez povšimnutí divokou horskou řeku, tekoucí dole v údolí. Cesta totiž pokračovala až za ní a museli jsme ji přebrodit. Následovalo pár minut napětí, ale brodění se zdařilo. Pak nás však čekal výstup do protisvahu, velmi příkrýho kopce pokrytého kakaovou plantáží. Ještě asi 50 výškových metrů nás vedl jeden z plantážníků, než jsme došli na cestu (zase něco jako pozůstatek z vozové cesty, přes kterou občas ležel spadenej strom nebo jiná překážka, kterou bylo nutno se prosekat nebo obejít), kde jsme se s ním rozloučili. Z vlastní vůle jsme mu dal za jeho ochotu 20000 Dobrých (asi 60 Kč, což je ale na místní poměry celkem dost). Pak už jsme totiž popošli asi půl kiláku a došli k zemědělské usedlosti, kde dva starci právě připravovali frutu k obědu.
To bylo přesně to, o čem jsme v tu chvíliu snili. Místní pohostinost neselhala a poté, co se vzpamatovali z pohledu na dva naprosto promočený bělochy vynořující se z plantáže, nás pozvali posedět pod střechu k ohni, nabídli nám pečenou frutu a banány. No paráda. Na oplátku jsme jim uvařili vločky a podle jejich reakce se dá říct, že jim snad i chutnaly. Ještě jsme se podívali, jak se zpracovávají zemní šneci, kteří se tam sbírají a vyváží do města na trh, a v doprovodu dvou mladých lidí jsme dorazili do vesnice Claudino Faro. Cesta to byla ještě stále úplně strašná, bahna bylo občas skoro po kolena a po asi 3 km, těsně před vstupem do vesnice jsme na cestě našli kůži z kobry. Kdyby se to bývalo stalo dřív, Eva by si asi byla rozmyslela, zda všechno toto prožívat v sandálech. Vesnička však byla divoká stejně jako okolní prostředí. Sice zde funguje kontakt s okolím prostřednictvím náklaďáku, kterej jednou za určitou dobu (těžko říct, jak často) sveze lidi do měst na pobřeží a šneky, banány a zřejmě i to kakao do města na trh (co se děje s kakaem, jsme přímo neviděli), nabyli jsme zde však dojmu, že jsme tam byli asi úplně první běloši. Některý děti se nás bály, myslely si asi, že jsme duchové ... Uličky možná byly zpevněný, ale na nich byla vrstva asi 5 cm bahna a tak jsme byli rádi, když jsme se domluvili, že nás náklaďák vezme sebou na pobřeží do města Agua Ize. Nás posadil řidič vedle sebe do kabiny, bágly jsme dali k nákladu na korbu, kam během cesty stále přilízali lidi a přibývalo další zboží. Byli jsme opravdu rádi, když jsme po asi hodině a půl ve zdraví dojeli na pobřeží, vzdálené vzdušnou čarou asi 15 km.
Samotné Agua Ize by asi za zmínku nestálo, i když to bylo po dlouhé době zase město a první místo na východním pobřeží, kam jsme se dostali. Zajímavostí v jeho okolí je místo zvaný Boca de Inferno, Pekelná ústa. Je to něco jako gejzír na principu mořskýho příboje. Jde o úzkou strouhu mezi blokama čedičových šestiúhelníků (čedičová dlažba) na břehu moře, do které se příbojem nahrne voda, která se postupně valí na její konec, kde se natlačí pod skalní most (opravdu něco jako skalní okno) a vytryskne vzhůru do vzduchu. Úchvatná podívaná; kdyby v tu dobu nelilo, tak to mohlo být ještě lepší (ale rozbouřený moře k tomu zase dodává divokou atmosféru).
Dalším zajímavým místem na východním pobřeží je ostrůvek Santana. Těžko ale říct, čím. V turistickým průvodci a jiných propagačních materiálech člověk najde poutač na hotelový komplex Santana, kterej je postavenej na kopečku s výhledem přímo na ostrov. Samotnej ostrůvek ale příliš snadno dosažitelnej není, dá se na něj dostat prej akorát lodí, která tam vozí turisty až ze Sao Tome, což je asi 15-20 km. Nám ale přišlo zajímavý divoký pobřeží, který vůbec nedovolovalo člověkovi slízt do vody. Pád do ní by znamenal téměř jistý naražení zpět na ostrý šutry. Pěkný ale bylo, že pobřeží bylo, jako všude jinde, lemovaný kokosovýma palmama, tak jsme toho po dlouhé době využili.
Dalších pár dní jsme věnovali cestě na Princův ostrov. Původní informace, že se na něj dá dostat pouze letadlem, se nám brzo zpochybnila, protože jsme zjistili, že tam normální lidi jezdí lodí a letadlo je jen pro ty zámožnější, mezi ně jsme se nepočítali. Všichni nás ale varovali, že lodí to není pohodlný. Nevěděli jsme, co se tím myslí, než jsme si koupili lístky (s plánem jet tam a za den a půl zpátky) a zjistili, že vzhledem k tomu, že je to vzdálenost asi 150 km, plavba trvá asi 13 hodin. Když jsme si uvědomili, že Atlantik není šelfový moře a že mořská nemoc dělá své, začali jsme se mírně strachovat, ale taky uklidňovat tím, že se tam kdyžtak ňák natáhnem a pokusíme to prospat, že to určitě ňák půjde, protože na takovou dalekou cestu pošlou ňákou pořádnou loď. Když jsme ale zjistili, že ta naše loď je menší jak ty, co jezdí v Brně na prýglu, a ve chvíli, když jsme na ní vstoupili, už horko těžko byly volný 2 místa k sezení, začali jsme se těšit až zase z lodi vystoupíme po návratu z Princova ostrova. Ale to nebylo vše. Ještě před odjezdem jsme se zásobili jídlem a podle Honzovi známého receptu proti mořské nemoci "zaměstnat žaludek, aby se furt hejbal" do sebe začal Honza cpát smažený šneky s vařenýma banánama. Už po 20 minutách se moře rozvlnilo, přišla první větší vlna a vypláchla některý cestující ze svých míst. My jsme v tomto měli štěstí, nám to jen umylo nohy. Ovšem po dalších asi 10 minutách se už Honzovi začal patřičně houpat žaludek a začaly se dít věci, díky kterým teď asi dlouho něco jako šneky s banánama nedá do huby. A to za celou plavbu několikrát. Spát se tam dalo jen velmi těžko, ale pokusit se o to byla jediná možná činnost. Celou cestu jsme přemýšleli nad tím, co všechno by se muselo stát, abychom to přežili. Když pak někdy po mnoha hodinách otupení naší mysli soustavným houpáním lodi přišla pravá mořská bouře taková, že déšť stýkající ze střechy padal v jedné souvislé stěně, začali jsme uvažovat obráceně, co horšího by nás ještě mohlo potkat. Ale kupodivu už to šlo jen k lepšímu. I když ve chvíli, kdy jsme ve tmě uviděli první světýlko a já jsem začal pomalu jásat, že už tam budem, jsme teprve projížděli kolem jednoho z ostrůvků před Princovým ostrovem, po němž ještě následovaly asi 2 hodiny cesty. Když jsme pak dorazili do přístavu a začali se vymotávat ven, v duchu jsme děkovali Poseidonovi, že se nad náma slitoval. Živým řetězem jsme vyskládali všechen náklad včetně zvířat a děcek ven, vylezli na pevninu, postavili stan na prvním rovným místě, kde to šlo, a zalehli. Byly 4 hodiny ráno a za sebou jsme měli 13 hodin plavby.
Dopoledne jsme se vzbudili díky hlasitým projevům obdivu místních lidí nad umístěním stanu na přístavním parkovišti. Brzo na to došlo k oficiální výzvě, abychom odtamtud vypadli, a tak jsme tak učinili a šli do Santo Antonia, hlavního a jediného města ostrova. Každýmu, kdo tam přijede, padne do oka výrazná hora nacházející se přímo za městem, vyhaslá sopka Pico Papagaio. Nejen díky svýmu zvláštnímu kulatýmu tvaru, ale i díky tomu, že je vysoká jen něco přes 600 m n.m, takže ji mlha občas nestačí celou zahalit. Na rozdíl od ostatních je však dobře viditelná. Kromě toho je zde zajimavá přímo skutečnost, že na rozdíl od spousty jiných měst na Svatém Tomáši je Santo Antonio opravdu město, jak si ho běžnej Středoevropan představuje - několik rovnoběžných ulic ve více směrech, několik silnic vycházejících z města, kostel, náměstí, "normální" restaurace. Kupodivu vše toto nám víc připomínalo domov, než cokoliv na Svatým Tomáši.
Vydali jsme se do severní části ostrova, kde jsme se chtěli podívat na želví pláž Praia Grande. Stopem jsme dojeli kolem místního letiště až k místu, kde končila silnice a odkud jsme dál museli pěšky blátivou lesní cestou. Ta vedla nádherným pralesem, který byl současně zoologickou a botanickou zahradou. Všude spousta kvetoucích a jiných rostlin a lesem se rozlíhal zpěv ptáků, většinou papoušků žak. Cestu nám však znepříjemňovalo celkem velký množství komárů, který nám nedovolilo zastavit se a v klidu si krásu tamní přírody vychutnat.
Na pláži nás uvítal mladej kluk, kterej se nám představil jako strážce pláže. Napřed jsme ho snažili zbavit, ale po chvíli jsme to vzdali a naopak ho využili jako doprovod při plavání na nedaleký ostrůvek Ilheu de Rochy. Byl to první z malých ostrůvků v dohledu z pláže, kterej se nám podařilo dobýt. A tento byl opravdu úžasnej. Především díky množství velkých červených krabů a hejna černých a bílých volavek, který tam měly svoje domovy a hnízda, byl náš dojem z ostrůvku výbornej. Ten se nám bohužel zkazil po návratu do města po zjištění, že se Honzovi někdo mezitím hrabal v peněžence a ukradl mu prachy (v přepočtu asi 1600 Kč). Na nocleh jsme si ještě povyšli do přírody k řece Rio Papagaio, ale další den jsme strávili na policii vysvětlováním, co se nám přihodilo. Byla to taková nepříjemná zkušenost spjatá s tímto ostrovem. Pak jsme se už zase odebrali k přístavu, nalezli na loď a za pěknýho počasí vyrazili zpátky směrem na Svatýho Tomáše. Honza se na cestu líp duševně připravil a celou cestu zvládl podstatně líp - možná i díky neustálýmu žvýkání. Při této cestě jsme vnímali i jiný věci než to, že se nám k nohám rozvalila rodinka černošek s malým děckem, který je po chvíli plavby všechny pozvracelo. Například výhledy na sopečný horstva Princova ostrova z moře určitě nebyly špatný, totéž se dá říct i o ostrůvku Žokejská čepice, kterou svým tvarem výrazně připomínal. Nejzajímavější ale byli letouni - lítající ryby, který se občas vynořily z vln, chvíli (třeba i 10 s) letěly nad hladinou, kde se udržovaly neuvěřitelně rychlým kmitáním břišních ploutví přeměněných v křídla, a pak se (někdy i po zakřivené trajektorii) snesly zpátky do vln. Úžasná podívaná. Přes daleko větší pohodu (danou menším počtem cestujících) než při cestě tam se nedá mluvit o ňákým superpohodlí a tak jsme byli velmi rádi za kus místa na ležení mezi dříve zmíněnýma černoškama s oním děckem pod hlavou. Do Sao Tomé jsme dorazili po 14 hodinách a měli toho zase plný zuby, a tak nám vůbec nebylo blbý zalehnout pod širák k pláži nedaleko městské pevnosti, která se nachází v asi nejudržovanější části města.
Poslední oblastí, kterou jsme na naší cestě navštívili, byl východ a jih ostrova Svatý Tomáš. Naším cílem bylo dosáhnout rovníku, který prochází ostrůvkem Ilheu das Rolas ležícím jižně od nejjižnějšího města ostrova. Cesta na jih nebyla tak jednoduchá, jak jsme si představovali, protože byl víkend a autobusy do těchto končin jezdí jen zřídka. Podařilo se nám prostopovat až ke kávové plantáži Roca dos Angolares u města Sao Joao, jehož obyvatelstvo tvoří potomci angolských otroků, kteří zde ztroskotali s lodí. Na plantáži se tu nacházelo nečekaně turistický místo - něco jako opravdová hospoda (ty jsou jinak pouze v hlavním městě). A tak jsme neváhali a dali si přímo místní kafe a místní čaj z pomerančovýho listí. A stálo to jen pár tisíc dobrejch. Dokonce jsme tam mohli i přespat pod střechou, což nám díky hnusnýmu počasí velice přišlo vhod.
Ráno jsme se vypravili dál na jih a přesto, že tu během první hodiny neprojelo auto, nakonec jsme se stopem dostali podél celýho jihovýchodního pobřeží s výhledem i na symbol celýho ostrova, skálu Cao Grande, do města Porto Alegre úplně na jihu. Tam jsme se s místníma domluvili na ceně a svezli se lodí na ostrůvek, přes nějž prochází rovník. Tento ostrůvek nebyl pustý, staví se na něm hotel, ale protože zrovna nebyl v provozu, místní nás přijali celkem rozpačitě - zřejmě nečekali, že jedeme jenom na rovník a zpátky. Ale protože počasí za moc nestálo, nemělo cenu se tam zbytečně zdržovat. A tak jsme s GPS zaměřili zeměpisnou šířku a určili (s přesností +-9m) rovník, což jsme náležitě zdokumentovali. Chvíli jsme si pobyli na jižní polokouli a pak se zase vrátili na tu severní, kde na nás čekal převozník s loďkou. Ještě jsme udělali nepříliš zdařilý pokus o koupání a šnorchlování a v deští za hrozivého vlnobití přejeli v dřevěným člunu s báglama zpátky do asi kilometr vzdálenýho Porto Alegre. Protože ale lilo úplně hrozně, jakmile jsme zaplatili za cestu, utíkali jsme se schovat na zápraží asi největšího domu ve městě - nejspíš bývalých kasáren. Stále se tam motalo několik mladých hochů, kteří nám nabídli, že v jedné místnosti můžeme přespat. Využili jsme toho, ovšem to jme netušili, do čeho to jdeme.
Večer jsme ještě v klidu strávili přípravou jídla a čaje a hraním dámy s klukama. Pak jsme ale šli zalehnout. V Porto Alegre, jako v asi jediným městě na ostrovech však nešla elektřina. Byli jsme odkázaní na baterku a svíčku. Takový mizerný osvětlení zjevně vyhovovalo krysám nebo potkanům, žijícím v domě. Eva si jejich přítomnosti všimla už večer, ale příliš jsme této skutečnosti nevěnovali pozornost. Až když jsme usínali a šustění a škrabání nás probralo, jsme zjistili, že ty potvory rozkousaly sáček s vločkama a odnesly jednu housku pod postel. Zabalili jsme tedy vše do baťohů a odpad přivázali na šňůru tak, aby k němu krysy nemohly. Další probuzení pak přišlo, když krysa vběhla po šňůře do sáčku s odpadkama a po rozsvícení baterky zdrhala pryč. Největší překvapení však přišlo někdy kolem 11. hodiny, když jsme zjistili, že Evě prokousaly díru do báglu - Gemmy, navíc skrz kabelku s hygienickýma potřebama. To už začínalo bejt dramatický - venku tropická bouře, tma v celým městě a my v místnosti s krysama, který hned tak něco nezastaví - mohli jsme jen čekat, kdy přidou na řadu části našich těl ... Situaci jsme řešili tak, že Honza si lehl s vysunovací hůlkou v ruce, kterou v náhodných intervalech mlátil do postele s báglama. Takto jsme přečkali do půl šesté, kdy jsme vstali a vypadli odtamtud rovnou na autobus směr Sao Tomé.
Poslední den jsme strávili částečně posledním rozloučením s bambusama (ještě jsme si z nich chtěli každej něco přivézt) a nákupem v hlavním městě. Přespali jsme pod širákem přímo u letiště, kde jsme ráno vstali v obavách, aby let do Lisabonu neměl moc zpoždění (letenky Praha - Lisabon, Lisabon - Sao Tomé byly vydaný různýma společnostma a nebyly na sebe vázaný) a dozvěděli se, že náš let se přesouvá na následující den! Hned nato nás však pracovnice společnosti Air Luxor ujistila, že se postarají nejen o obě letenky, ale i o to, že můžeme ten den přečkat v hotelu s plnou penzí. A tak jsme taky učinili. Sice jsme ještě chtěli udělat výlet do míst, který jsme nestihli navštívit, ale protože bylo potřeba dořešit převod letenek, byla nutná naše přítomnost ve městě a vzhledem k tomu, že odpoledne lilo, až tak moc jsme nelitovali. Pouze jsme udělali večerní několikakilometrovou procházku nám neznámou částí města, kterou jsme se s ním už nadobro rozloučili. Ráno jsme se nechali odvézt na letiště, sedli do letadla a letěli zpátky do Evropy. Tentokrát to bylo ve dne, takže jsme krásně viděli Niger, Mali a celý Alžírsko, nádherný geologický útvary pouště. A tak se nám přece jen splnil cíl podívat se na Saharu.

Eva, Honza

FOTKY

ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU